Hlavní stránka   | Mapa stránek   | Vyhledávání na webu  
 
Letov Š-328
 
[ Zpět ]
 

Druhým nejrozšířenějším letounem československého vojenského letectva (po stíhací Avii B-534) ve druhé polovině 30. let byl pozorovací a lehký bombardovací dvouplošník Letov Š-328. Vznikl v naší nejstarší letecké továrně po poměrně dlouhém vývoji, který začal již v roce 1928. Po počátečních obtížích tento letoun vykonal v čs. letectvu obrovský kus práce a na samém konci své kariéry se také podílel na boji proti fašistům v SNP.

 

Vznik a vývoj
V roce 1928 nabídl Letov ministerstvu národní obrany (MNO) svůj nový průzkmný dvouplošník Letov Š-28. MNO tento letoun s celokovovou kostrou a plátěným potahem objednalo 8. září 1928. Prototypv ceně 326 000,- Kč měl být dodán 31. prosince, ale pro zdržení dodávky tahdy nového motoru Walter Castor I o výkonu 176 kW (240 k) nakonec prototyp prvně odstartoval až v červenci 1929. Komisi MNO byl letoun předveden 21. srpna 1929, ta však sériovou výrobu nepovolila. Mimo jiné také pro motor, jehož výkon pro bojový letoun tohoto typu nevyhovoval. Sama továrna si toho byla vědoma, a proto již v červnu 1929 nabídla MNO novou verzi s novým motorem.

 

Letov Š-128
Tímto motorem se stal Walter Jupiter VI o výkonu 330 kW (450 k) a takto poháněný letoun dostal označení Letov Š-128. Vzhledem k vyššímu výkonu, ale také hmotnosti Jupiteru, musel být zesílen trup, nosný systém a v neposlední řadě také podvozek. Ten byl nyní dělený, bez průběžné osy (jako tomu bylo u Š-28). První Š-128 vzlétl 27. ledna 1931. Po továrních zkouškách byl předán vojenské správě a ta jej zkoušela 18. a 19. listopadu. Vzhledem k nutnosti udržení výroby v Letovu MNO nakonec objednalo 16 sériových Š-128, i když výkony nebyly nijak mimořádné a letoun plně neodpovídal požadavkům. První čtyři letouny převzalo letectvo až v listopadu 1933 a dalších 12 dokonce až v prosinci 1934!

 

Ještě před předáním Š-128 vojákům (listopad 1931), byl na prototyp namontován francouzský motor Gnome-Rhone Mercure VII o výkonu 368 kW (500 k) a pohánějící novou dvoulistou kovovou vrtuli. Letoun s civilní poznávací značkou OK-VOT a pilotem J. Anderlem odlétl 14. září 1931 na předváděcí turné po pobaltských státech. Turné bylo úspěšné a továrna získala objednávku na 4 stroje od estonského letectva. Estonci ovšem požadovali některé úpravy - hlavně zvýšení stability při pojíždění na neupravených plochách. K úpravám byl použit Š-128 výr. čísla 5.

 

Letov Š-228
Nejprve se v tovární dokumentaci uváděl jako Š-128SM, ale později byl přeznačen na Š-228. Hlavní úpravy spočívaly v novém podvozku a odlišných ocasních plochách. Letoun byl také poháněn motorem Walter Mercury IV (licence Mercure VII o stejném výkonu). Čtyři sériové stroje označené Š-228E přebírali estonci v Praze od 18. do 20. května 1932.

 

Původní prototyp zůstal továrně a v únoru 1932 odlétl opět na turné do Pobaltí (s civilní imatrikulací OK-VOU). Hlavní zájem Letova se soustředil na Finsko, které již v letech 1930-31 odebralo 10 Letovů Š-218 a dalších 29 stavělo v licenci. Ve Finsku typ zaujal a probíhalo další jednání. Finové také požadovali některé další úpravy. Finský zástupce se také zůčastnil předvádění Š-228-5 s novým americkým motorem Pratt and Whitney Hornet o výkonu 386 kW (525 k). Ještě v roce 1932 byla poté uzavřena smlouva o dodávce 11 sériových letounů. Prototyp měl být dodán k 15. květnu 1933.

 

Letov Š-328
Továrna reagovala na finské požadavky a začala projektovat upravený letoun označený Š-328F (první vzlet 19. července 1933). Tento letoun se dosti lišil od Š-228, z něhož byl odvozen. Poháněl jej britský motor Bristol Pegasus II-M2 o výkonu 427 kW (580 k). Vzhledem k nedodržení dodací lhůty (kvůli velkému množství změn) a finskému požadavku na odběr protihodnoty (finský střelný prach a překližka), což nebylo ochotno MNO akceptovat, z finské dodávky nakonec sešlo. Pro Letov to znamenalo velkou ztrátu, a proto se snažilo typ nabídnout čs. letectvu. Postavil a 8. září zalétal typ Š-328M (tovární ozn. Š-328-2), který poháněl řadový dvanáctiválec Avia Vr-36 (478 kW/650 k). MNO vyslalo oba prototypy (Š-328F i M) k dlouhodobým zkouškám do VTLÚ (Vojenského technického a leteckého ústavu). V lednu 1934 je vrátilo továrně a zároveň formulovalo požadavky na sériové letouny. Letoun měl podle nových specifikací plnit čtyři úlohy: pozorovací, zvědný, bombardovací a těžký stíhací letoun.

 

Mezi změny požadované MNO patřila také náhrada původní lafety (typ ŠV) kulometného dvojčete vz. 30 novou lafetou Škoda Šu-31. Tato lafeta byla mnohem težší a to si vynutilo posunutí motoru u Š-328FM (jak se nyní nazýval původní Š-328F) o 35 cm dopředu, což zhoršilo příčnou stabilitu a vlastnosti při přistávání . Bylo třeba také změnit aerodynamické vyvážení výškovky. Nejzávažnější závadou, kterou se nepodařilo odstranit ani po zkouškách v aerodynamickém tunelu v Anglii, byly problémy s vybíráním vývrtky. Po zkušenostech z provozu (kdy se zjistilo, že to nevede k zvýšenému množství nehod) a vzhledem k tomu, že problémy nastávaly až při třetí otočce rozhodlo se MNO letouny neupravovat. Při vývrtce byl zničen i prototyp, když 25. března 1935 musel neovladatelný stroj opustit čet. Taiber padákem.

 

První série 61 Š-328 objednalo MNO 20. prosince 1934 a jako 62. koupilo i první prototyp (továrně poté označen Š-328-1). U těchto prvních 62 letounů se neshodují tovární a vojenská čísla, a proto je v označování trochu nepřehledná situace. Vojenská čísla budeme dále uvádět v závorce.

 

Š-328-17 (1) byl dán na lámací zkoušky a ostatní stroje šly buď k VTLÚ nebo k útvarům. Původní letouny určené pro finsko - Š-328-3 až 13 (49-59) - byly přepracovány na standart požadovaný čs. letectvem. To znamená, že u nich byl prodlužen trup, zvětšena plocha směrovky, instalovány čtyři kulomety (byly v obou křídlech) a byl také zapuštěn kulomet pozorovatele (vyklápěl se z trupu až před střelbou). Z této první série byly také upraveny Š-328-18 až 21 (2 až 5) - úprava spočívala v montáži plováků britské firmy Short. První z nich označený Š-328v (jako vodní) poprvé vzlétl na Zěhuňském rybníku 27. června 1935. Letouny se poté používaly k vlekání terčů při cvičných střelbách našeho protiletadlového dělostřelectva v Boce Kotorské (Jugoslávie).

 

Hned v roce 1935 objednalo MNO sérii dalších 75 Š-328. Tyto letouny neměly kulomety v horním křídle, ale měly zvětšenou olejovou nádrž a přídavnou palivovou nádrž v trupu. Také některé z těchto strojů vojenské letectvo použilo k různým zkouškám - např. Š-328-76 se zařízením na sběr zpráv ze země, Š-328-121 s kovovou třílistou vrtulí. Žádná z těchto úprav se však neujala. Poslední stroje z 2. série převzalo letectvo v říjnu 1936, když se nepodařilo dodržet původní termín 15. dubna 1936. Důvodem bylo zavádění výroby a nedostatečná kapacita továrny. 25 letounů z 3. série (výr. č. 138 - 162) se přesto podařilo dodat ještě před koncem roku 1936.

 

Od čtvrté série (110 kusů [výr. č. 163 - 272] dodaných do prosince 1937) měly Š-328 hydropneumatický tlumič ostruhy, dva závěsníky pro těžké pumy pod křídly a mohla na nich být použita fotokamera A-I-34. Čtyři letouny z této série byly vybaveny pro pilotní výcvik bez vnější viditelnosti (dvojí řízení). Obdobně bylo vybaveno 40 Š-328 páté série (273 - 312), které měly navíc palubní telefon, zařízení pro vlek nástřelných rukávů a zesílené nohy podvozku. Hlavní změnou u této série však bylo použití výkonějšího motoru Walter Pegas III-M2 o startovním výkonu 545 kW (740 k).

 

69 letounů 6. série (výr. č. 313 - 381) bylo již opět určeno pro bojové použití. Z vybavení tedy odpadlo druhé řízení a zařízení pro vlek rukávů, jinak byly stroje totožné s 5. sérií. Poslední 7. série 25 kusů (výr. č. 382 - 406) byla vlastně nouzová objednávka, aby si továrna udržela kvalifikované dělníky do náběhu výroby licenčních bombardérů Tupolev SB-2 (u nás B-71). Po okupaci nacisté ještě rozšířili sedmou sérii o 6 strojů pro letectvo Slovenského štátu. Těmito letouny tedy skončila výroba letounu Letov Š-328, která dala i s prototypem 412 kusů.

 

 Série  Počet vyrobených letadel Vojenská čísla  Rok předání série 
 1.  62 1 - 62  1935 
 2.  75 63 - 137  1936 
 3.  25 138 - 162  1936 
 4.  110 163 - 272  1937 
 5.  40 273 - 312  1938 
 6.  69 313 - 381  1938 
 7.  25 382 - 406  1939 

 

Letov Š-428
Jak již bylo řečeno 8. září 1933 vzlétl druhý prototyp Letov Š-328M (Š-328-2) poháněný řadovým dvanáctiválcem Avia Vr-36 (478 kW/650 k). Tento letoun byl po vrácení z vojenských zkoušek přeznačen na Š-428-1. Pro nevyhovující letové vlastnosti (mimo jiné silně "táhl" doleva) však MNO o tuto verzi neprojevilo zájem.

 

Letov Š-528
Po neúspěchu Š-428 si Letov u MNO vyžádal povolení na zástavbu nového dvouhvězdicového čtrnáctiválce Gnôme-Rhône Mistral Major 14 Krsd o výkonu 588 kW (800 k). V roce 1934 tak vznikl prototyp Letov Š-528-1 (OK-VOE). V květnu 1935 s ním mjr. Mareš podnikl předváděcí lety po Bulharsku a Turecku, ale nepodařilo se získat žádné objednávky. Vzhledem k velké spotřebě paliva Mistral Majoru, která byla způsobena hlavně dohoříváním výfukových zplodin ve sběračích (což navíc oslňovalo osádku při nočních letech), nemělo vojenské letectvo o typ zájem. Až v roce 1936 objednalo ministerstvo veřejných prací (MVP) pro četnické letecké hlídky (ČLH) 6 letounů Š-528. MVP je sice převzalo, ale obratem je předalo ke dni 2. června 1938 MNO výměnou za 6 Š-328. Tak tedy 6 letounů Š-528, které lze poznat podle širokých prstencových krytů motoru (Walter K 14 - licence Mistral Major) typu NACA a kovové třílisté vrtule, nakonec sloužilo u vojenského letectva.

 

Tento letoun, vycházející z Avie B-534 vzlétl poprvé 9. července 1936. Letoun měl samonosné nohy podvozku a další aerodynamická zlepšení a byl vyzbrojen dvěma kulomety vz. 30 nad motorem (ráže 7,92 mm) a kanónem Hispano 402 (ráže 20 mm). Výkony nebyly o tolik lepší (rychlost prototypu cca 410 km/h oproti 380km/h u 3. a 4. verze B-534), aby se vyplatily změny ve výrobní lince. Letoun později dostal také krytou kabinu (jako u B-534 4. verze).

 

Služba vlasti

Bojové útvary
Jako první se dostaly sériové Š-328 k smíšeným Leteckým plukům č.1 (Hradec Králové), č.2 (Olomouc) a č.3 (Piešťany) v první polovině roku 1935. Přes svou koncepční zastaralost si piloti i mechanici letoun záhy oblíbili. Také při plnění svých hlavních úkolů, tj. průzkumných a bitevních letech, se letoun osvědčil. Oceňoval se zvláště tichý chod motoru (který znesnadňoval odhalení letounu), dlouhý dolet a snadné přistání (to ocenili piloti zvláště při nočních letech). Proto se také letou v letech 1936 a 1937 rozšířil do zbývajících pozorovacích letek a také do Vojenského leteckého učiliště (VLU).

 

V kritických dnech po podepsání Mnichovské dohody mělo naše letectvo (k 10. listopadu 1938) k dispozici již 314 letounů Letov Š-328. Z toho 83 u Leteckého pluku č.1, 57 u Leteckého pluku č.2, 79 u Leteckého pluku č.3, 1 u Leteckého pluku č.5 a 7 u Leteckého pluku č.6 (celkem 227 kusů). Zbylé letouny (87 kusů) se nacházely ve skladech, u VLU a VTLÚ.

 

Do boje se Š-328 prvně dostaly v říjnu 1938 na jižním Slovensku. Tam se Maďaři po Mnichovu snažili přiživit na Německém úspěchu a začali vyvolávat pohraniční šarvátky, které posléze přerostly až k nevyhlášené válce. Po menších potyčkách, kterých se Š-328 také účastnily, došlo 13. října 1938 k významější akci. Toho odpoledne dva letouny pozorovací 13 letky z Užhorodu objevily skupinu banditů podporovanou Maďary. Na tuto skupinu byl poté proveden nálet, při kterém bylo shozeno 6 pum po 10 kg a vystřeleno 25 ran z kulometu. Větší část skupiny se po náletu vzdala. K tragické události však došlo 25. října 1938, kdy na našem území shazoval maďarský Junkers Ju-52/3m letáky za asistence dvou stíhacích Fiatů CR-32. Poté co Maďaři spatřili pod sebou čs. Letov Š-328-237 provádějící fotografování na něj por. Pongrácz třikrát zaútočil. Pilot Š-328 des. J. Kello s řozstříleným letounem nouzově přistál a vyvázl se zraněním, ale pozorovatel sv. asp. Jaromír Šotola v troskách zahynul. Por. Pongrácz byl za svůj zákeřný a protiprávní útok povýšen ...

 

Po záboru zbytku republiky 15. března 1939 Němci ukořistily na našich letištích celkem 338 sestavených letounů Letov Š-328 (+ 7 Š-528) a dvacet dalších ve výrobě.

 

Na závěr ještě dodejme, že s prototypem Letov Š-528 (OK-VOE) tovární pilot Jan Anderle v červenci 1937 dosáhl posledního československého výškového rekordu (v dané kategorii), kdy s nákladem 500 kg dosáhl výšky 8849 m.

 

Letov Š-328 v SNP
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, kterého se se zůčastnilo i letectvo a s ním i letouny Letov Š-328. Tyto letouny byly nasazovány k pozorovacím, bitevním a bombardovacím náletům od počátku prakticky až do samotného konce povstání.

 

K prvnímu pozorovacímu letu vzlétl Š-328-411 (z výzbroje Leteckého parku) z letišt Mokraď již v předvečer povstání 28. srpna 1944. Poté co tento letoun 31. 8. odlétl se skupinou dalších strojů k Rudé armádě, létal z letiště Mokraď stroj ze stavu 41. letky (původně umístěná v Popradu). Tento letoun byl 2. září (některé prameny udávají 3. září) sestřelen dvěma Junkersy Ju-87 po náletu na německé tanky u popradského letiště. Tím také skončily operace Š-328 z Mokraďského letiště.

 

Dne 29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku povstání, kterého se se zůčastnilo i letectvo. Do příletu 1. československého stíhacího pluku ze SSSR (17. září 1944) byla jedinou leteckou jednotkou povstalců tzv. Kombinovná letka, která operovala z letiště Tri Duby. Ve výzbroji této letky se nacházely také 4 Avie B-534 (známá jsou pouze výrobní čísla dvou z nich - B-534.217 a 325). Jedna B-534 měla namontován "kanónový" motor HS-12Ycrs (jako Bk-534), ale létala bez střelecké výzbroje (jen pumové nálety).

 

V té době tedy jediným povstaleckým letištěm zůstaly Tri Duby, na němžpůsobila tzv. Kombinovaná letka. V jejím stavu se postupně vystřídalo minimálně 8 letounů typu Letov Š-328. Na jednom z nich - Š-328-61 - se patrně poprvé od okupace objevily opět československé výsostné znaky (doplněné ve středu o černé trojvrší z jehož prostředního vrchu rostl bílý dvojramený kříž). Po německém náletu 10. září přišla letka o všechny bojeschopné stroje. Avšak díky práci mechaniků a návratu dvou strojů (Š-328-148 a 266) ze SSSR se v polovině září podařilo bojovou sílu Kombinované leky obnovit.

 

Kombinovaná letka se snažila (pokud k tomu měla dostatek strojů) vysílat do boje větší skupiny letadel. Tak například tříčlené roje Š-328 bombardovaly německé kolony postupující na Telgrát, proti postupujícím jednotkám u Horné Štubňe zase zaútočila skupina složená z Š-328, Avie B-534 a Messerschmittu Bf-109G. V bojích se letouny přes své stáří osvědčily a to hlavně díky tomu, že se na své základny dokázaly vrátit se značným bojovým poškozením a také díky tomu, že až do příletu Lavočkinů La-5FN 1. československého stíhacího pluku ze SSSR (17. září 1944) to byly jediné letouny schopné nosit "těžší" (50 kg) pumy. Pouze jedna "třistadvacetosmička" byla v bojích sestřelena, ale také pozorovateli npor. M. Beznákovi se podařilo sestřelit německý pozorovací Focke-Wulf Fw-189A, který je napadl. Svým nasazením v boji proti fašistům tak Letov Š-328 splatil svůj dluh z let 1938/39, kdy díky zradě a Mnichovské dohodě nemohl pomoci bránit naši vlast.

 

V cizích službách

Německo
Jak již bylo uvedeno po okupaci Československa 15. března 1939 Němci zabavili na letištích 338 (+ 20 ve výrobě) letounů Letov Š-328 a 7 kusů Letov Š-528. Letouny, které se nacházely na území nově zřízeného tzv. Slovenského štátu mu byly ponechány, ale většinu těchto strojů převzala německá Luftwaffe. Ta je zařadila do svých pilotních škol typu FFS A/B (Flugzeugführerschule A/B), kde probíhal elementární a pokračovací výcvik. Koncem roku 1942, pod vlivem rušivých nočních náletů sovětských Polikarpovů Po-2, začali Němci organizovat podobné jednotky - tzv. Störkampfstaffeln. V těchto útvarech se od jara 1943 spolu s dalšími dvouplošníky uplatnily také Š-328.

 

Bulharsko
Již v roce 1939 prodali Němci 62 Š-328 carskému Bulharsku, kde dostaly pojmenování "Vrana". Byly zařazeny do výzbroje 3. pozorovací perutě (orljak) na letišti v Jambolu, kde sloužily nad okupovanou Makedonií jako průzkumné a lehké bombardovací. Až do poloviny roku 1942, kdy byly nahrazeny Arady Ar-196, jich 5 také používala 161. námořní letka při hlídkování nad Černým mořem. Tato jednotka byla podřízena německému velení, protože Bulharsko se oficiálně války proti SSSR neúčastnilo. Ještě k 28. září 1944 (kdy již bulharská armáda bojovala po boku spojenců proti Německu) jich bulharské letectvo mělo ve stavu 9, ale poté byly již ze stavu vojenského letectva vyřazeny.

 

Slovenské vzdušné zbraně
Po vyhlášení nezávislosti Slovenského štátu (14. března 1939) byly letouny Š-328 z výzbroje bývalého Leteckého pluku č. 3 (velitelství v Piešťanech) zařazeny do výzbroje slovenského letectva. Jednalo se asi o 70 letounů, další stroje získaly Slováci od Němců a tak se v barvách Slovenských vzdušných zbraní vystřídalo přes 100 Š-328. Již 23. a 24. března byly Š-328 prvně bojově nasazeny proti maďarským jednotkám pronikajícím na východní Slovensko. Toto bojové nasazení stálo slovenské letectvo 4 zničené Š-328.

 

Slovenští letci se se svými letouny Letov Š-328 zůčastnili i německého vpádu do SSSR. 3. července 1941 se I.pozorovací peruť (1., 2. a 3. letka) s celkem 30 Š-328 přesunula na západní Ukrajinu. Vzhledem k technickým problémům a neschopnosti nahrazovat opravované stroje byla 2. letka již 25. července odeslána zpět na Slovensko, když polovinu svých strojů nechala zbývajícím letkám. 3. letka se vrátila 17. srpna a konečně 1.letka po třech měsících - 16. října. Ze 1452 letů vykonali slovenští letci jen 73 průzkumných letů, 7 bombardovacích a 5 bitevních náletů. Z toho je vidět, že německé velení jim příiš nedůvěřovalo a do bojových akcí je posílalo minimálně.

 

V červnu 1942 ještě jednou vedení slovenského státu vyslalo na východní frontu pozorovací letku s šesti Š-328. Jednotka tam zůstala až do září 1943, ale vzhledem ke stáří letounů plnila již jen spojovací a pomocné lety v zázemí.

 

Technický popis
Letov Š-328 byl víceúčelový dvoumístný jednomotorový dvouplošník s pevným záďovým podvozkem. Do roku 1939 (ukončení výroby) vzniklo celkem 440 (?) letounů řady Š-28 - z toho 412 Š-328.

 

Trup letounu měl celokovovou příhradovou konstrukci z chrommolybdenových trubek. Přední část trupu byla snýtovaná a sešroubovaná, zbytek byl svařovaný. Výztuhy v trupu tvořily ocelové dráty. Tvarová karosérie měla vršek z duralového plechu a spodek pokrýval plátěný potah. Prostory pilota i pozorovatele/střelce byly otevřené. Pilot byl zepředu chráněn plexisklovým štítkem, pozorovatel pouze zvýšeným hřbetem trupu.

 

Křídla měla také celokovovou konstrukci, sestávající ze dvou nosníků, žeber, rozpěrných trubek a výztužných drátů. Dolní křídlo bylo připojeno ke krátkému centroplánu. Horní křídlo se skládalo ze tří dílů. Prostřední díl byl spojen vzpěrami s trupem a vnější díly spojovaly se spodním křídlem dvě vzpěry ve tvaru "N". Vzepětí spodního křídla činilo 3o a horního 1,5o. Křidélka se nacházela na obou křídlech, měla kovovou kostru a byla aerodynamicky vyvážena.

 

Ocasní plochy měly duralovou kostru a plátěný potah. Každá polovina vodorovné ocasní plochy byla vyztužena dvojicí vzpěr zespodu a jednou vzpěrou shora. Výškovka byla vyvážena aerodynamicky i staticky, směrovka měla aerodynamické vyvážení.

 

Podvozek byl pevný, záďový o rozchodu 2,6 m. Hlavní podvozek měl olejopneumatické tlumiče a byl opatřen pneumatickými brzdami Dunlop. Kola o rozměrech 800 * 200 mm bylo možno zaměnit za lyže. Ostruha byla otočnaá a od čtvrté výrobní série také odpružená. Kluznou botku od páté série nahradilo kolečko. Také ostruha mohla být nahrazena lyží.

 

Pohonou jednotku tvořil vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Walter Pegas II-M2 popř. silnější Pegas III-M2. Pegas II-M2 měl maximální výkon 427 kW (580 k) a Pegas III-M2 545 kW (740 k). Motor byl opatřen prstencovým krytem se sběrači výfuků. Motor poháněl dvoulistou dřevěnou vrtuli o průměru 3,55 m. Hlavní nádrže paliva byly umístěny v trupu a měly objem 280 až 335 litrů. Dvě spádové nádrže v horním křídle měly každá objem 140 l. Od druhé série se též standartně montovala přídavná trupová nádrž s objemem 120 až 155 l. Celková zásoba paliva mohla tedy dosáhnout až 770 l. Nádrž oleje pojala 63 l.

 

Výzbroj sestávala ze dvou kulometů vz. 30 (ráže 7,92 mm) ve spodním křídle a pohyblivého dvojkulometu stejné ráže na lafetě Škoda Šu-31, který ovládal pozorovatel. Pevné kulomety měly zásobu po 400 nábojích a pohyblivý kulomet byl opatřen bubnovými zásobníky (celkem 12) na 70 nábojů. Do první série se ještě monotvaly dva kulomety vz.30 do horního křídla, ty však byly později odstraněny. Výbavu pro bombardování tvořilo zpočátku 6 závěsníků pod dolním křídlem a jeden větší pod trupem. Později se dvojice závěsníků pro těžší pumy objevily i pod křídly. Maximální náklad pum mohl být 500 kg.

 

Výstroj zahrnovala ruční kameru A-I-25 (popř. A-I-34), pevnou kameru A-II-30 (A-III-30) a signální pistoli (se zásobou 26 raket).

 
 rozpětí 13,71 m 
 délka 10,36 m 
 výška 3,45 m 
 nosná plocha 39,4 m2 
 prázdná hmotnost 1680 kg 
 vzletová hmotnost 2750 kg 
 maximální rychlost 328 km/h 
 cestovní rychlost 250 km/h 
 dostup 7200 m 
 dolet 1280 km 
 
[ Zpět ]
 
nahoru ^
Copyright 2003  Designed by: A-WebDesign